Zdraví a na co si dávat pozor při výběru štěněte
Předem bych chtěla říci, že se nejedná o odborné stanovisko, pouze o můj subjektivní pohled na základě příjemných i nepříjemných vlastních zkušeností a znalostí, které jsem získala od letitých chovatelů a specialistů na plemeno. Cílem příspěvku NENÍ osočování jiných chovatelů a chovatelských stanic, budu tedy velmi ráda, když si na sebe nikdo z tohoto příspěvku nebude nic vztahovat. Ať se každý chovatel podívá do zrcadla a je upřímný sám k sobě. Tuto sekci jsem pojala jako „návod“ na „správný“ výběr štěněte a sepsala jsem zde veškeré informace, které bych ocenila, kdybych jimi disponovala v době výběru svého prvního potenciálně chovného psa.
„Která chovatelská stanice je nejlepší?“ Podle mě žádná nelze identifikovat jako ta nejlepší. Všichni chovatelé snad budou souhlasit, že není dokonalého chovu bez jediné chybičky. Každý má své preference, na základě kterých Vám doporučí z vlastního pohledu tu nejlepší ChS. Ovšem, mnoho prvomajitelů na sociálních sítích doporučuje chovatelskou stanici na základě jednorázové zkušenosti, vlastní mladé jedince, nemají mnoho zkušeností a nepodstoupili s nimi žádné zdravotní vyšetření.
O kvalitě chovatelské stanice se dle mého názoru dá mluvit až po několika odchovaných generacích. Co tedy činí chovatele kvalitním? Pro mě to znamená transparentnost, ovšem, tu mi žádný chovatel nikdy neposkytne na 100 %. Frekvence uskutečněných krytí a narozených vrhů (tohle ale hodně závisí na velikosti chovatelské stanice a počtu psů). Zázemí pro psy, čas, který jim chovatel věnuje, tedy množství psů v chovatelské stanici vs. zaměstnání a časová vytíženost chovatele, byť je to osobní záležitost daného člověka, může nám to hodně napovědět. Štěňata se totiž chovají modelově podle své matky a její chování nám reflektuje čas a péči, kterou od svého chovatele dostává. Takže ve finále, to, jak se vaše novopečené štěňátko chová, velmi závisí na tom, kolik péče a času věnoval chovatel nejen jim ale i jejich matce. Dalším kritériem pro mě je množství zdravotních vyšetření provedených na chovných jedincích. Zcela nesouhlasím s tvrzením, že chovatel, který se svými psy podstoupí řadu zdravotních vyšetření je podezřelý, že něco skrývá, nebo snad očekává nějaký problém. Třeba já jsem se jako začínající chovatel rozhodla, že provedu maximum zdravotních vyšetření. Mým cílem je zbavit se v mém vlastním chovu co nejvíce neznámých, a toho lze dosáhnout právě provedením více zdravotních vyšetření. Já netvrdím, že máme bezhlavě testovat a vyloučit každého psa s nějakým nálezem. Testování je z mého pohledu důležité především z důvodu monitorování, to znamená, že pokud víme o existujících problémech, vadách, můžeme vybrat partnera „čistého“, čímž značně eliminujeme riziková spojení.
DM (degenerativní myelopatie) je geneticky podmíněné autozomálně recesivní onemocnění. DM je nemoc, která se nemusí nutně projevit ani u jedince, který má detekovanou mutaci v kopii obou genů (P/P, v zahraničí často značeno 2.2 nebo A/A) tedy je „pozitivní“. Což ale není správný výraz, správný je překlad z anglického výrazu „at risk“ tedy nese riziko projevu nemoci. A já bych si nedovolila polemizovat o tom kolika psům se DM reálně projevila, či by se mohla projevit. Člověk nikdy neví, a za předpokladu, že se onemocnění projeví na to vždy nakonec doplatí nový majitel. Je celkem jedno, zda máte pejska na chov, mazlení, práci, nebo jako parťáka. Zrovna toto onemocnění se dá správným výběrem partnera celkem dobře korigovat a eliminovat, ale k tomu musíme testovat. Pokud testovat nebudeme, snadno se může stát, že spojíme přenašeče s „pozitivním“, přenašeče s přenašečem, může dojít k různým kombinacím, které můžou dopadnout dobře ale i špatně, a právě proto je tak důležité to monitorovat. ZDE uvádím odkaz na odborný článek ohledně DM (v anglickém jazyce).
Dalším strašákem, na který se neklade téměř žádný důraz jsou oční onemocnění (entropium, ektropium atd.) Já bych se teď zaměřila na entropium (geneticky přenosná – dědičná oční vada), s nímž mám vlastní zkušenosti. Bohužel po důkladném pátrání zjišťuji, že v chovu PHP v ČR entropium není nic neobvyklého. Našemu psovi se entropium projevilo ve věku 5 měsíců. Já vlastně ani nevěděla co to je, až podle fotek mě na tuto vadu upozornila jiná chovatelka. Nějakou dobu jsem věřila, že je to jen záležitost růstu hlavy, jenže víčka se mu vtáčela každým dnem víc a víc až mu přihnali i výhřez třetího víčka, kdy téměř neviděl, a tak jsme mu v 8 měsících nechali neodkladně operovat obě oční víčka. Na předoperačním vyšetření se zjistila další oční vada (dle oftalmologa se jedná také o dědičnou vadu), perzistentní pupilární membrána. Samozřejmě i entropium má více forem. V některých případech se jedná o růstovou záležitost, někdy se toto onemocnění objeví pouze na jednom oku, někdy se nejedná o setrvalý stav, tedy víčko není permanentně vtočené. Já dnes už entropium poznám, při prohlížení fotografií ve skupinách na sociálních sítích je to pro mě do očí bijící, a to se většinou chce majitel pochlubit krásným parťákem. Dlouhodobá ignorace entropia u psa může vést k trvalému poškození vizusu.
Chci poukázat na to, že se dostatečným pátráním k nějakým informacím dopracujete a zvýšit si tím šance, že budete vlastnit zdravého pejska. Bohužel nikoho nenapadne si takový průzkum udělat předem, většinou lidi začnou pátrat až se nějaký problém objeví. Přirozeně se náš mozek soustředí jen na to, co vyžadují zastřešující kluby (kyčle a pately) a nikoho nenapadne pátrat po čemkoliv dalším. Platí tohle především pro prvomajitele a je to právě z důvodu, že si prolítnou nějaké stránky a u všech psů vidí jen „HD a PL“, řeknou si, že to bude asi něco důležitého. Právě proto bych uvítala, kdyby zastřešující kluby podávali více informací i o dalších onemocněních, zdánlivě nepodstatných.
Když už jsem tedy zmínila zastřešujícími kluby vyžadované vyšetření (HD a PL), i ohledně těchto onemocnění bych ráda popsala můj pohled. Kdysi jsem žila v domnění, že dysplazie kyčelních kloubů je snad jediná „vada“, kterou může PHP mít (v době, kdy jsme měli Baltazara, který byl narozen v roce 2000 se s bídou vyšetřovaly kyčle). Donedávna jsem patřila mezi největší odpůrce chovu na jedincích, kteří měli výsledek horší než C, a dokonce bych odsoudila i ty, kteří chovali nejen na C, ale ohrnovala jsem nosem i u „Béček“. To vše ale jenom proto, že jsem tomuto ortopedickému onemocnění vůbec nerozuměla. S dysplazií je to poněkud složitější a je toho hodně, co k tomu lze říct. Dle odborníků toto onemocnění není vždy podmíněno pouze geneticky. Vznik dysplazie velmi silně ovlivňují i vnější faktory, například povrch na kterém se štěňata pohybují, kvalita a množství krmiva, nebo také úraz. V principu souhlasím s tím, že by se na vyšším stupni nemělo chovat. Pokud se ale někdo rozhodne jinak, měl by s tímhle faktem zacházet velmi rozumně. Osobně bych vybírala jedince, který má stupeň A, tedy 0, ideálně po rodičích se stejným výsledkem a prostudovala bych si několik dalších generací z rodokmene, včetně dalších existujících potomků a sourozenců a třeba i jejich potomky. Dá to hodně práce, ale je to cesta ke správnému rozhodnutí.
Dle některých chovatelů ze zahraničí (a mluvíme zde o lidech, kteří chovají 20 a více let a jsou uznávanými po celém světe spokojenými majiteli jejich odchovů, jinými chovateli i specialisty na plemeno) zde ale příliš lpíme na kyčlích, přitom existují mnohem závažnější onemocnění, které lze testovat a předejít tím problému. Zrovna dysplazii kyčelních kloubů lze celkem dobře zmírnit a v některých případech zcela odstranit, je k tomu však nutný správný výběr partnera. Nejsme žádná zaostalá země a máme možnost testovat skutečně širokou škálu onemocnění a my nejme schopni udělat ani ty nejčastěji se vyskytující u plemene. Důvodem často bývá strach z toho, že se něco skutečně objeví a daný jedinec by musel být z chovu vyřazen, což chovatelům v jejich plánech způsobuje značné komplikace. To ale nemusí být jediný důvod. Často se do chovu pustí lidi, kteří o tom nic nevědí a ani za chodu si nic víc nenastudují. Rozhodnou se pro plemeno, vidí, co je nutné k uchovnění, to provedou a dál se nezajímají, co dalšího by se mohlo objevit, jak je to časté atd.
Luxace pately (kolenní čéšky) je strašákem snad pro všechny chovatele. Jedná se o problém, který nelze přehlédnout. Jsem ráda, že testovat luxaci čéšky je povinné v obou zastřešujících klubech. Opět jsem měla „štěstí“ a moje fenečka, se kterou jsem si dělala obrovské naděje ohledně chovu, začala ve třech a půl měsících kulhat. Nepotřebovala jsem ani veterináře, uvnitř jsem přesně věděla, že se jedná a luxaci. Problém se bohužel objevil velmi rychle a zcela nečekaně, bez jakýchkoliv předchozích znaků, které by mi napověděli. Fenka se zdála být naprosto zdravá a v pořádku až jednoho dne prostě nebyla - začala ošklivě kulhat a nohu za sebou prakticky tahala. Byla jsem přesvědčena, že si beru fenečku po zdravých rodičích a že se nemůže objevit žádný problém. Luxaci ale doprovázely i další problémy, rotace stehenní kosti (v jejímž důsledku pravděpodobně došlo k samotné luxaci) a OCD, výjimečně na kyčelním kloubu, ne ramenním, jak to u OCD obvykle bývá. Po zdlouhavém procesu, operaci, vyšetřeních je fenečka v pořádku, žije u nové majitelky, která ji dokázala zajistit podmínky vhodné pro její kondici. Ač lze říct, že již žádné známky nemoci nenese, rychleji se unaví, proto je pro ni lítání po pastvině vyloučený způsob života. Je z ní tedy gaučák, skvělý parťák a dělá radost svým majitelům. Dodnes si vybavuji ten hrozný pohled na ni, na bolest, kterou musela mít a moji bezmocnost, protože tento stav je skutečně něčím, kde nelze pomoci jinak než operativně. Díky Bohu za zodpovědného chovatele, který vynaložil obrovské úsilí a k možnému a předpokládanému zdroji problému se dopátral.
Co se týče OCD, není radno jí brát na lehkou váhu. Osteochondróza je onemocnění chrupavek na kloubních plochách dlouhých kostí. Z mého pohledu je toto onemocnění stejně vážné, jako luxace čéšky. Ve většině případů se pes nevyhne operaci. Postihuje zpravidla obří plemena v období růstu. Projevuje se většinou do roku věku kulháním, nejčastěji na přední končetiny, zpravidla na obou ramenech, výjimečně na jedné straně. Někdy se stává, že je OCD způsobeno špatným způsobem krmení, tedy příliš rychlým růstem kostí (proto je potřeba dávat velký pozor na množství vápníku v období růstu). Samozřejmě v obrovském množství případů je to genetická záležitost. Může Vám tvrdit kdo chce a co chce, pokud trpí na stejnou diagnózu i další jedinci ze stejného vrhu, těžko Vás chovatel přesvědčí, že k tomu došlo v důsledků špatného způsobu krmení, či jakýmkoliv jiným dalším Vaším zaviněním. Vzhledem k tomu, že je téměř (pokud ne úplně) nemožné potvrdit příčinu vzniku OCD, dokonce neexistují ani stupně (buď je pes postižen nebo není) tedy ani jakýkoliv vzorec k eliminaci, by z mého pohledu měl být každý jedinec diagnostikován OCD vyloučen z chovu.
Kontroverzním tématem mezi chovateli je inseminace (umělé oplodnění). Jedni jsou striktně proti a ti ostatní se tomu nijak nebrání. Nemyslím si, že je správné se na to dívat pouze jako na něco, co je špatně nebo dobře. Důležité si je zjistit z jakého důvodu byla tato forma reprodukce zvolena. Je obecně známo, že pes s dobrým pohlavním pudem nemá problém fenu kdykoliv a kdekoliv nakrýt a ví velmi dobře co má dělat. Velmi často v poslední době slýchám od chovatelů, že pes z inseminace má špatný pohlavní pud. Nemyslím si, že pohlavní pud psa je podmíněn pouze tím, zda pochází z inseminace nebo přirozeného krytí. Pokud Vám bude nějaký chovatel tvrdit, že pes z inseminace bude mít špatný pohlavní pud, doporučuji přehodnotit, jestli jste se obrátili na správného chovatele, je to totiž naprostý nesmysl. Po velmi důkladném průzkumu jsem zjistila, že neexistuje žádné odborné stanovisko potvrzující, že by byl pohlavní pud výhradně geneticky podmíněn, nebo snad závisel od formy reprodukce. Hypoteticky by tam určitá predispozice mohla být (za předpokladu, že se bavíme o jedinci, který má s krytím problém/má slabý pohlavní pud, má problém s přirozenou reprodukcí), ale podle mě je toto tvrzení totéž, jako kdybychom řekli, že fena, která pochází z inseminace nebude nikdy schopna přirozeně zabřeznout. Nelze tedy říci, že pokud si inseminuji fenu semenem od psa, který je známý velmi dobrým pohlavním pudem, narodí se mi samci se slabým pohlavním pudem. Samozřejmě, nepovažuji za správné využití možnosti inseminace u jedinců, u kterých je dlouhodobě pozorován problém s krytím. Pes, který se neumí přirozeně reprodukovat by měl být z chovu skutečně vyřazen. Pokud se budeme bavit o psech s jemnější povahou, už bych to tak černě neviděla. Slyšela jsem také názor, že pes, který se nechá vrčící fenou odradit, nemá v chovu co dělat, protože by se v přírodě nebyl schopný přirozeně reprodukovat. Tady bych ráda podotkla, že nevíme, jak by tomu v přírodě bylo. Mohli bychom vést hypotézy o tom, že by se v té přírodě našla jemnější, submisivnější fena, kterou by takový pes úspěšně nakryl. Otázkou je, jaký přínos by takové spojení mělo. Nepochybně by měl být silný pohlavní pud velmi důležitým kritériem při výběru krycího psa. Já osobně preferuji přirozené krytí a vždy mu dám přednost před inseminací, nehledě na náklady časové nebo finanční. Nejde-li najít způsob, jak docílit přirozeného krytí, je potřeba zvážit, zda takové spojení vůbec má smysl a jestli je nutné. Inseminaci ale neodsuzuji, pro rozšíření genetického fondu je to dobrý prostředek, nesmí se však zneužít. Je to ale rozhodně rozumnější řešení, než striktně vystupovat proti inseminaci a raději využít jedince, který je sice blíž a dostupnější, no v chovu je užíván až příliš často. Pokud bychom volili toho „dostupnějšího“ jedince, je k zamyšlení, proč se vůbec chovu věnujeme. Pokud nám jde pouze o „jistotu“, že bude krytí úspěšné, tak je někde něco špatně. Před časem jsem si přečetla názor chovatele v diskuzi na sociální síti ve smyslu „proč jezdit někam stovky a tisíce kilometrů tam a zpátky a riskovat, že krytí nebude úspěšné, když tady mám jistotu úspěšného krytí“. Proč riskovat? Protože pokud nejsme ochotni podstoupit toto riziko a investovat čas a prostředky, tak se bohužel v chovu nikam neposouváme a „tvoříme“ dál a dál to samé, což pak vede k nadprodukci štěňat bez jakéhokoliv významného přínosu pro plemeno. Dnes se to možná jako problém nezdá, ale po několika letech se ten problém projeví. Na malém území bude příliš mnoho psů, kteří si budou příbuzensky velmi blízko. V takovém případě se ale nelze vymlouvat na liniovou plemenitbu, je to pouze výsledek nadměrného užití krycího psa. Na téma přílišného užití jedince v chovu jsem se zeptala jednoho ze specialistů na plemeno, jak to vidí on. Cituji „pro fenu maximálně čtyři vrhy, spíš bych se přikláněl ke třem, u psa ne více než 8 vrhů z důvodu zachování genetické variability a různorodosti fenotypu“. Skutečně bychom tedy při výběru krycího psa měli přihlížet ne pouze na zdravotní výsledky, exteriér a výstavné ocenění ale i povahu, pohlavní pud a užití v chovu. Stejný výsledek má taky nadměrné užití feny v chovu. Proč bychom chtěli mít další vrh od stejné feny, když nemáme zpětnou vazbu o kvalitě potomků. Především ze zdravotního hlediska, kdy nejdůležitější vyšetření nelze provést dříve než v 18 měsících života. A pokud jde o exteriér, všichni potřebují nějaké množství času než se „vybarví“ a to především samci, kteří se často „dodělávají“ až kolem třetího roku života. Ten čas a odezva neplatí pouze pro opakovaná spojení, a je celkem jedno, že pro další vrh je zvolen jiný krycí pes. Zkušený chovatel by měl při pohledu na odchované jedince poznat znaky, které se kopírovaly po otci a které po matce, a i když je každé spojení jiné, i sám chovatel by si měl vzít čas na rozmyšlenou, kudy dál kráčet a jak s kvalitami, či naopak nedostatky dané feny do budoucna naložit.
Výše zmiňuji onemocnění, na která své chovné jedince testuji. Budu se vždy snažit vybírat krycího psa, který bude mít vyšetřeno co nejvíce z těchto onemocnění. Ovšem je důležité vědět, že se i ze dvou zdravých jedinců může narodit „průšvih“. Neříkám tím, abyste se vyhýbali chovatelům, kteří neprovádí tak širokou škálu vyšetření. Pokud si vyberete nějakou chovatelskou stanici, či konkrétní spojení, využijte možnosti moderní technologie a dopátrejte si zdravotní statistiku vrhu, ze kterého spojovaní jedinci pochází. Může se stát, že se nedovíte úplně hezké informace o zdravotním stavu sourozenců. Ale to pořád neznamená, že pokud zůstanete u své volby, budete mít špatného psa. Je pravda, že nemůžeme vyloučit každého jedince, u kterého se objeví nějaké onemocnění, třeba v nižším stupni. Může se stát, že se závažné onemocnění objeví u zcela zdravého jedince, nemusíme ale automaticky z chovu vyloučit všechny sourozence z vrhu. Pak je důležité vědět, zda se jedná o ryze geneticky přenosné onemocnění (pak hrozí, že jsou sourozenci přenašeči), a pokud máme úmysl jedince užít v chovu, takový fakt nesmíme opomíjet, naopak při výběru partnera tento fakt zohlednit a na základě toho vybírat psa/fenu, která toto onemocnění nenese, nenesou ji ani sourozenci, ideálně ani další předci.
Chovatelství je skutečně finančně velmi náročné, a jestli někdo tvrdí, že ne, neví, o čem mluví. Tak široká škála zdravotních vyšetření může stát třetinu až polovinu pořizovací ceny pejska/feny (někdy dokonce i víc). A ač o tom většina chovatelů nemluví, i tento fakt bývá odrazujícím při jejich rozhodnutí tyto vyšetření neabsolvovat, nemluvě o rostoucím riziku nějakého nálezu a následné nutnosti vyloučení daného jedince z chovu. Čestnost je ale mnoha chovatelům naprosto cizí a není jim stydno jedince operovat, či výsledky zatajit (ostatně, vyjma povinných vyšetření k chovnosti lze ty méně lichotivé zamlčet) a dále na nich chovat. V již zmíněných skupinách na sociálních sítích denně narážím na majitele tohoto plemene tázajících se na ty nejzákladnější věci, o kterých si myslím, že by jim je měl sdělit bezvýhradně sám chovatel. Bohužel čím dál silněji vnímám, že se chovatelé snaží po tom, co štěňata odejdou do nových domovů vyhnout jakékoliv zodpovědnosti. Neumí se postavit k problému čestně, v mnoha případech problém svedou na majitele a jejich nesprávné „zacházení“ se štěnětem. A právě ona neznalost všeho, co výše zmiňuji způsobuje, že se pak majitelé bezdůvodně viní. Ovšem, často se stane, že za některé vzniklé zdravotní problémy se majitelé skutečně zaslouží. Proto by je měl každý slušný chovatel na úkor vlastního času řádně a o všem poučit, a tím se vyhnout chybám v následujícím, pro štěňata velmi důležitém vývojovém období. V mém případě jsem ale při té smůle na úplném začátku měla svým způsobem i štěstí. Chovatel, od kterého jsme měli fenečku s luxací čéšky se zachoval jako čestný muž, řádně se s námi vyrovnal, konzultoval s námi i novými majiteli každý krok a na samotnou operaci také značně přispěl. Vztahy s námi se nijak nezhoršily, naopak nás to velmi sblížilo, a i s novými majiteli udržuje pravidelný a přátelský vztah. S pořízením naši poslední feny mě rozesmálo, když jsem k ní obdržela „manuál“. Vtipné mi to přišlo především z důvodu, že je to náš, už několikátý jedinec tohoto plemene a po 21 letech mě snad již nemůže nic překvapit. To jsem si myslela, jen dokud jsem si onen 20stránkový manuál nepřečetla. Byla jsem velmi mile překvapena, jak se chovatelé snažili myslet na opravdu velké množství různých situací a podmínek, do kterých se jejich odchov může dostat. Paradoxně tam, kde jsem zpočátku měla z chovatelů velmi příjemný pocit, se mi nedostalo porozumění, jakékoliv kompenzace, a dokonce ani snahy cokoliv zodpovědně řešit. Situaci, kterou popisuji ale nechci vztahovat výhradně na Českou republiku. Naopak, u nás je povinné alespoň minimum vyšetření. V mnoha zemích není povinné vůbec nic, a pak skutečně nemůžete tušit, co si domů odvážíte. S chovateli mluvte často, ptejte se i na zdánlivě nepříjemné věci, sledujte jejich reakce. Já osobně bych se obloukem vyhnula těm, kteří jednu zdravotní problematiku převedou na pomluvu kohokoliv a čehokoliv, což jsem měla také možnost zažít na „vlastní kůži“. Nepřistupujte k tomu stylem „ááá mě je to jedno, no tak ho/ji budeme operovat“. Nejde totiž pouze o finanční nákladnost většiny zákroků, ale především o čas a trápení nejen Váš, ale i samotného pejska. Pokud jste se pro plemeno rozhodli, určitě počítáte s tím, že Vám bude dělat společnost alespoň po dobu, které se plemeno průměrně dožívá. Chcete přeci sdílet léta radosti se šťastným a zdravým psem, proto vybírejte velmi uváženě. Na nic nespěchejte a nenechte se „zblbnout“ roztomilými fotkami štěňátek (a vím, že je někdy opravdu velmi těžké jim odolat). Prohlížejte si předky, pokud to není možné naživo, alespoň na fotkách a ujistěte se, že se vám daní jedinci líbí. Pokud jste tento příspěvek dočetli až sem, gratuluji, máte správně našlápnuto a pravděpodobně Vám není Váš budoucí člen rodiny ukraden a záleží Vám na jeho/jejím zdraví a původu.
